Pár měsíců jsem neblogovala. Popravdě, víc než pár. Směr, který můj život nabral mi způsoboval čím dál větší diskomfort a tak mi nakonec nezbylo, než se podívat pravdě do očí.
Mýlila jsem se. Mýlila jsem se šeredně. A zaručeně se v mnoha věcech stále mýlím.
Jsem a vždy jsem byla zaměřená na výkon. Na bezchybný výkon. Přímo vpřed a žádné chyby. Pokud jsem chybu přiznala, pak obvykle proto, že to pro mě bylo výhodné a takové přiznání mě dostalo do pozice, ve které jsem mohla snáz a efektivněji dosáhnout svých cílů. Nezní to moc vznešeně, jednoduše proto, že to vznešené ale vůbec není.
Jenže ta chyba před kterou jsem zavírala oči byla víc než jen uklouznutí na mé cestě, které za vhodné situace mohu použít ve svůj prospěch. Bylo to zjištění, že moje cesta měla úplně špatný směr.
Tohle zjištění bych přibližně přirovnala k situaci, kdy sníte o tom, že se podíváte do Dubaje. Dubaj, kterou vám ukazují v teleizi je krásná, lesklá a superlativní. Pak tam přijedete a zjistíte, že je to odporně šedé město, celé zaváté pouštním prachem, kde není žádná příroda, ani žádný život a kde pokud vyjdete z letiště s jiným zavazadlem, nežli koženým kufrem od Vuittona, budou se k vám místní lidé chovat jako k nižší rase.
Nicméně zpět k tématu: Neúprosná logika mne po malých krůččích posouvala od relativně nevinného "nic netrvá věčně" až k zjištění, že to, co jsem považovala za svoji výjímečnou intuici bylo prostě jen ego. Tedy v první fázi taky oportunismus a nezkušenost, nicméně dost brzy už prostě jen ego a ten věčný hlad, hledající pozornost a jistotu vždy a výhradně vně mě samotné.
A tak se uplatnily dokonce dvě stará a ohraná moudra najednou: že sobec vždycky ztroskotá a že prvně musíte mít rádi sami sebe a pak vás můžou mít rádi ostatní.
Léta jsem truchlila nad svou zracenou vnitřní jistotou, nad propastí, co vznikla mezi mnou a mou rodinou, a kladla si podmínky, co musejí udělat
všichni ostatní aby se to byť jen o kousek napravilo. Jasně že to nefungovalo. Protože jediná reakce, kterou jsem od svého okolí připoušťela byla, více či méně, potlesk. Neakceptovala a nezvládala nejen výčitky, ale i napomenutí a opatrná popostrčení.
Z mého pohledu je pocit vnitřního klidu a jistoty, který mi dává rodina, zcela unikátní. Ničím nenahraditelný. Jsou to mé kořeny. A když je od sebe odsekáte a rozházíte je po lese tak se samy nenajdou. Možná se někde uchytí a budou dál žít jako kořenové řízky mnohých rostlin, ale vy - strom bez kořenů, postupně uschnete.
Je dobré mít svou hrdost. Znát svou cenu. Mít úctu k sobě samému. Ale ještě důležitější je rozlišovat co je úcta či hrdost, a co je náš vlastní egocentrismus. A pokaždé když je to nikoli úcta a hrdost, ale ego, sobectví, a zahleďenost jen do sebe samého, je třeba si tho na prvním místě všimnout. A následně to přestat dělat. A pak najít lidi, kterým jsme svým chováním ublížili - ony kořeny, omluvit se jim, znovu je přiblížit k sobě a
snad s nimi i znovu srůst.
